Začalo to jako vždycky tak, že jsem koukala, kam jsou zrovna levné letenky. Nízká cena je pro mne při výběru dovolené velmi inspirující... 😂 Jordánsko mi to nabízelo poměrně často, ale byla jsem zprvu trochu skeptická k tomu, že tam budou davy turistů, strašné vedro, hromada písku a nevlídní občané. Po této dovolené už ale nadobro končím s předsudky! 😊 Koupila jsem přímé letenky z Vídně do Aqaby – města na jihu země a zpáteční let z Ammánu – hlavního města na severu. Domluvili jsme si půjčení auta s vyzvednutím na jednom letišti a vrácením na druhém. Týden před odjezdem jsme si zarezervovali také ubytování na všechny čtyři noci. Každé přespání jinde na naší trase z jihu na sever. Zakoupili rovněž Jordan pass, který obsahuje nejen vízum pro vstup do země, ale také vstupy do hlavních památek.

Zatímco u nás bylo začátkem března 5 stupňů, v Aqabě slunce hřálo na 28 a tak jsme se celý týden těšili na pátek, až nasedneme do letadla a začne naše první mimoevropské dobrodružství. Těsně před odletem nám ale zrušili rezervované auto, z důvodu písečné bouře. Teploty u nás výrazně stouply, zatímco v Jordánsku výrazně klesly. Kam to vlastně jedeme?! Začala jsem pochybovat cestou k letadlu. Vlastně to bylo poprvé, co jsme letěli směrem na východ. Z letadla jsme viděli zasněžené vrcholky rumunských hor a po necelých 4 hodinách letu už jsme byli v Aqabě – na jednom z konců Rudého moře. Nebe bylo čisté a písek jenom na zemi. Uff. 😄 Po 3 razítkách do našich úplně čistých pasů jsme zamířili rovnou ke stánku se SIM kartami místního operátora, abychom nebyli úplně odříznutí od světa. Slunce akorát zašlo a na ubytování to bylo ještě 20 km, což by byla bez auta docela výzva. 😄

Na letišti byly dvě autopůjčovny. Jedna zavřená. 😄 V druhé měli už jen velká a drahá auta, a tak jsme tam bloudili zoufale po parkovišti doufaje, že ještě najdeme jinou půjčovnu. V nejhorším případě alespoň taxikáře. A najednou nám neznámý pán nabídl, že nám jeho anglicky nemluvící kamarád, půjčí nějakou herku. Z jeho gest jsme pochopili, že chce pas a řidičský průkaz. Začal na kapotě vyplňovat takový ten klasický formulář o zapůjčení auta, do toho mu pořád někdo telefonoval a velice rychle se setmělo. Už na to neviděl, a tak ukázal na lampy, které byly na druhé straně parkoviště. Jenom co jsme se stihli otočili, nasedl do auta a odjel. I s doklady. Vyděšeně se na sebe díváme, jak auto mizí z dohledu. Naštěstí opravdu zastavil pod nejbližší lampou a zase doklady vyndal na kapotu. Kameny nám spadly ze srdce, dostali jsme klíče a už frčíme po dálnici. Jsme překvapeni kvalitou silnic, když v tom najednou už zase letíme vzduchem. Místo značek zpomal, mají totiž rovnou neoznačené retardéry...

Je to už taková tradice, že když dorazíme někam do zahraničí, vyzkoušíme prvně jejich McDonald. 😄 Ani tentokrát nás nezklamal. Pak už jsme jeli rovnou na ubytování do Bedouin Moon Village. Malé bungalovy s příjemným posezením a bazénem, jen kousek od břehu Rudého moře. Pan recepční nám uvařil na uvítání čaj a když jsme ho chtěli zaplatit, tak se nám jen vysmál. Večer jsme poseděli se sympatickými Slováky, kteří nám dali pár tipů, jelikož jejich dovolená zde zrovna končila a ta naše mohla hned následující ráno začít.

Zeptali jsme se, zda bychom mohli vidět podmořský život v Rudém moři. No, a protože v této zemi není nic problém, tak nás majitel resortu vzal na potápění. Ujala se nás milá slečna, která s námi prošla dotazník, zda jsme vhodnými kandidáty do hlubin. Zjistila, že rozhodně nejsme. Plíce zničené covidem, strach z otevřených prostor, špatný tlak vnitřního ucha a podezření na astma, to opravdu není ideální stav na potápění. Zároveň ale viděla naše nadšení a vůli překonat sami sebe. Dostali jsme neopreny, závaží, bomby, dva instruktory a desítky instrukcí. 😄 Po tom všem jsem v podstatě stejně byla smířená s tím, že zůstanu na pláži. 😄 Nakonec jsme to ale zvládli do 8 metrů, bez újmy fyzické i psychické a viděli jsme krásné korály, hejna barevných ryb a taky nekonečnost moře. Protože to bylo naše vůbec první potápění v životě, dostali jsme od jednoho z instruktorů jako pozornost naše fotografie. 😊

Po vysušení jsme si vyrazili prohlédnout město Aqaba. Zašli jsme do místní „cukrárny“, kde si člověk nabere na tác, co vidí a následně platí za gramy. My jsme si nabrali půl kila sladkého a stálo nás to asi 60 Kč. Poslechli jsme si pár modliteb z minaretů místních mešit, dali si k obědu smažené krevety s hranolky a vyrazili směr poušť. Cestou nás uprostřed kamenných polích, kde kozy spásaly poslední zbytky zeleně, zastavil muž v policejní uniformě. Zeptal se, kam jedeme a jestli bychom ho mohli svést. Báli jsme se odmítnout, stejně jako vyhovět, ale to už seděl v autě. Anglicky vůbec neuměl, a tak jsem mu, aby nebylo trapné ticho, nabídla alespoň naše zákusky. V tu chvíli se usmál, odmítl, udělal si s námi selfie na svůj telefon a zase vystoupil. Uprostřed ničeho. Do teď nevíme, jestli to byl opravdový policajt, stopař, úchyl, vrah nebo kluk na cestě z maškarního. 😄 Později nám jeden Jordánec dal radu k nezaplacení: „Hlavně nikomu nezastavujte u cesty. Jenom policajtům!“ 😂

Konečně jsme dorazili do pouště Wadi Rum. Chráněné pusté skalnaté území – v překladu „měsíční údolí“ pro nás bylo úplně novým pohledem na svět. Na konci asfaltové cesty jsme zaparkovali naše půjčené auto a přesedli do jeepu s průvodcem. V této poušti jsme měli zamluvené přespání ve stanu, kterému předcházela čtyřhodinová projížďka písečnou krajinou. Jezdili jsme na korbě, stavěli na krásných místech, lezli po roztodivných skalách, občerstvovali se pouštními čaji a náš řidič byl dokonce tak skvělý, že nás pustil i za volant. Řídit jeep se mi líbilo vždycky, ale řádit s ním po písku, to byla úplně nová zkušenost. Když jsem si později dávala svačinku vzadu na korbě, přítel se domluvil s řidičem, že by na to mohl šlápnout a ukázat nám divokou jízdu. Málem jsem vypadla už při rozjezdu, a to něco jako houska sloužilo jako roubík při mém děsivém řevu, který jistě znáte od dětí z horských drah. 😄 Každopádně létání po písečných dunách (po tom co jsme to přežili) musím říct, že bylo skvělý! Na západ slunce jsme vylezli na jednu ze skal a užívali si, jak světlo a teplo opouští tento kraj.

Po setmění jsme jeli rovnou do Panorama Wadi Rum Camp, malého stanového pouštního městečka mimo civilizaci. Byla jsem hodně překvapená, když jsem viděla interiér stanu. Perfektně pohodlná postel, umyvadlo, sprcha s teplou vodou, záchod a velké okno s výhledem na poušť. Protože noční teploty zde klesaly dost blízko k nule, pozvali nás do velkého stanu, kde byl uprostřed otevřený oheň. Zde nám neustále dolévali čaj se skořicí a kardamomem a pak jsme byli pozváni na večeři. Pan kuchař vytáhl večeři do slova z písku. Když zvedl něco jako „víko od kanálu“, vyndal rošt plný pečených brambor, kuřat, zeleniny a rýže. Po chutné večeři jsme byli zvaní na čaj do společenské místnosti, ochutnali jsme vodní dýmku a zatancovali si s beduíny na jejich tradiční hudbu. Byl to krásný večer, na který budeme ještě dlouho vzpomínat.

Moc jsme toho nenaspali, protože jsme vstávali ještě před východem slunce, ale jak říká rčení: „Spát můžeš v rakvi.“ 😄 Před stanem nás už čekali domluvení velbloudi. Nasedli jsme na ně a jeli se podívat na východ slunce. Ruce a uši nám mrzli, pak ale začalo vycházet slunce a my jsme pomalu roztávali. Byla to úžasná podívaná a do teď se mi z té krásy tají dech. Dokonce jsem dostala od velblouda i pusinku. 😄 Kdo jel někdy na velbloudu, tak ví, že nejděsivější je, když s vámi poklekne. Ani po druhé jsem se neubránila předsmrtnému výkřiku. 😄 Před snídaní jsme si dali ještě dvacet v našem luxusním stanu a ani se nám nechtělo tohle kouzelné údolí opouštět. Majitel kempu nás zavezl jeepem zpátky k „našemu“ autu a my jeli dál. Cestou jsme si dali omylem několikachodový oběd pro Maxim Turbulenc. 😄 Když přinesl dezert a viděl, jak jsme už z množství jídla zelení, pohotově dal zákusky do krabičky a musím uznat, že když v noci přišla mlsná, tak se hodily! 😄

Bylo už odpoledne a my se teprve vydávali do slavného skalního města Petra. Všichni nám říkali, že se za jeden den nedá celá stihnout, ale my neměli na výběr. U vchodu nás zastavil pochybný koordinátor parkování a hned po uvedení na místo nám začal nabízet svoje služby. Po chvilce smlouvání už zase sedíme v jeepu a jedeme na druhou stranu, než bylo v plánu. 😄 Když nás pak vysadil uprostřed ničeho a vzal si za to peníze, začali jsme pochybovat o tom, zda to byl dobrý nápad. Petra v nedohlednu, lidé žádní, všude jen písek a občas velbloudí lejno. Nezbývalo než pěšky vyrazit přes hory směrem zpátky k autu. Po pár kilometrech jsme potkali oslíka a hned záhy muže („pouštevníka“), který si uprostřed této měsíční krajiny stavěl záchod. 😄 Vedle měl stan, ve kterém údajně žije se svojí ženou. Dokonce nás nechal nahlédnout dovnitř. Byl milý a vypadal šťastně. Načerpali jsme inspiraci i energii a pokračovali dál. Následovala několika kilometrová túra skrz skalnaté pohoří. Představovali jsme si, že takhle nějak by vypadala Madeira, kdyby tam tak často nepršelo. 😄 Na trase bylo několik občerstvovacích stanic, ale všechny již zavřené. Nejspíš odpoledne do této oblasti již nikdo nechodí.

Najednou se před námi zjevil Ad Deir. Monumentální klášter vytesaný do skály. A před ním nikdo. Pár turistů sedělo v nedaleké jeskynní kavárně, kouřili vodní dýmku a popíjeli čaj s výhledy na tuhle krásu. Je vlastně skvělý, že jsme nešli dopoledne s davy klasickou cestou, na které se právě zde většina návštěvníků otáčí a jde zpět. Po schodech jsme klesali do hlavního centra Petry, kde takových monumentů bylo ještě nespočet. Cesta byla lemovaná obchodníky, kteří se snažili prodat posledním zákazníkům hedvábné a saténové šátky. Zřejmě prošli všichni stejným kurzem angličtiny, protože se opakovaly fráze: „Evening discount!“ nebo „Special price for you!“. 😄 Nakonec jsem si koupila jeden květovaný šátek a tepláky s velbloudy za pár korun, ale zpětně lituju, že jsem neměla odvahu více smlouvat a nakoupit toho mnohem víc. 😄

Nejznámější ikonou Jordánska je stavba Al Khazneh, běžný turista na ní narazí jako první, pro nás to bylo zakončení toulek po Petře. Teda mysleli jsme si, že už musíme být u auta. Ale následoval ještě půvabný a tou dobou již zcela liduprázdný kaňon Al Sik ze kterého jsme vylezli ven akorát na západ slunce.

V přilehlém městě Wadi Musa jsme si dali k večeři burger z velblouda, který byl na reklamním letáčku za stěračem. A musím uznat, že byl mimořádně vydařený a ochucený. Pak už jsme chtěli jít spát do Nomads Hotel Petra, kde nás ale na recepci zlákal stolní fotbálek. Vyzvali jsme duo mladých recepčních na souboj. Vyrazili hrdě a zkušeně, ale dostali od nás pěkně „za vyučenou“. 😄 Byl to moc hezký večer s výhledem na skalní město. 😊

Po vynikající snídani jsme odcestovali směr Kerak, město s mohutným křižáckým hradem, kde jsme se ale nezdrželi dlouho. Prošli jsme většinu rozlehlé zříceniny a jeli dál do Wadi al Mojib. Tento kaňon bývá během hlavní sezóny s průvodcem přístupný, ale bohužel pro nás byl ještě zavřený. Užili jsme si však nedalekou koupačku v horkých pramenech Hammat Ma‘in. Prameny byly opravdu vařící, a tak se dalo koupat jen pod vodopády, kde padající vodu ochlazoval příjemný vzduch. Moc si neumím představit, že bychom zde byli v létě.

Poslední noc jsme chtěli strávit na břehu Mrtvého moře. Hledali jsme nejlevnější variantu a tou byl luxusní Samarah Resort připravený pro stovky až tisíce hostů, s vlastním obchodním centrem. 😄 Každopádně v březnu to bylo spíš město duchů. Možná jsme byli dokonce jediní ubytovaní. Ale tak jsme měli alespoň všechny bazény a pláže pro sebe. Dali jsme si jednu pořádně slanou koupačku a pak vyrazili na večeři. Alkohol se celkově v Jordánsku moc nepije, na většině míst se ani nedá sehnat, ale ještě v Aqabě se nám podařilo koupit místní pivo a tento večer byl konečně čas ho ochutnat. Jejich „Petra“ měla 13 % alkoholu, takže jsme měli co dělat, abychom každý vypil plechovku. 😄 K popíjení jsme si zapnuli jejich televizi a fascinovaně sledovali zprávy i hudební klipy.

Ráno jsme dali ještě jednu koupačku v Mrtvém moři, které je ve skutečnosti jezerem a se svoji nadmořskou výškou mínus 420 metrů je zároveň nejníže položeným odkrytým místem naší planety. Místy jeho hloubka dosahuje až 380 metrů a patří mezi nejslanější jezera světa. Voda zde opravdu hodně nadnáší, a tak je příjemné si jen tak ležet na zádech. Voda v březnu byla teplejší než vzduch.

Cestou na letiště jsme navštívili ještě dvě památky UNESCO. Al Mahtas - oblast, kde byl pokřtěn Ježíš Kristus a také historické městečko Al Salt. Poslední zastávkou bylo hlavní město Ammán, kde nás nejvíce zaujala velice pěkná čtvrť ambasád 😄 a ruiny palácového komplexu s archeologickým nalezištěm Umayyad Qasr. Zde jsme mohli v muzeu vidět i artefakty staré přes 8000 let. Většinová zástavba města vypadala jako nedostavěné domy na spadnutí, ale uvnitř se často skrýval luxusně zdobený interiér. Počasí nám celé čtyři dny přálo, ale najednou se obloha zatáhla, přišel mráz a začalo krupobití. Nejvyšší čas letět domů. Zapadající slunce letělo s námi. Poslední pohled na Jordánsko z ptačí perspektivy a hurá domů. Bylo to prostě skvělý a z této dovolené budu čerpat energii ještě hodně dlouho. 😊